Stručná historie hradu

Pouhých 20 kilometrů severovýchodně od centra města Brna, nad zákrutem řeky Svratky, tam kde se do ní vlévá potok Veverka, pokr ývá rozsáhlý skalní ostroh dnes k nepoznání omšelý a oprýskaný hrad – Státní hrad Veveří.
Dlouho opuštěný, několikrát bezohledně přestavěný,sevřený v ošklivém betonovém krunýři, který z něj doslova rve kusy zděného těla. To je dnešní podoba kdysi slavné královské pevnosti, residence moravských markrabat i pozdějšího hrdého centra jednoho z největších moravských panských velkostatků.
Nepovedenými opravami a dlouhodobým zanedbáním poškozená stavba byla posledních několik desetiletí už jen němou výčitkou těm, kteří jsou zodpovědní za to, kam až musel klesnout kdysi slavný hrad, kamenný ochránce „v zádech “ města Brna..
DOBA KRÁLŮ A MARKRABAT

Kde a jak pří běh hradu Veveří začíná,nevíme.O jeho nejstarších dějinách mluví pouze romantická pověst o založení hradu, tu si ovšem necháme do kapitoly o legendách.Z mlhy bez času se Veveří vynořuje 31.prosince roku 1213. V ten den vydali v Prostějově řádu johanitů český král Přemysl Otakar I. a jeho mladší bratr moravský markrabě Vladislav Jindřich listiny, ve kterých je jako svědek uváděn Stephanus de Weverin, tedy Štěpán z Veveří. Mnozí historikové jej ztotožňují se Štěpánem z Medlova, který je považován za předka slavného moravského rodu pánů z Pernštejna. Štěpán i jeho nástupci v úřadu veverského purkrabí patřili v dobách přemyslovských králů k předním mužům země.Nacházíme mezi nimi mimo jiné také otce svaté Zdislavy,Přibyslava z Křižanova, i předky dalších významných moravských panských rodin – z Lomnice a z Kunštátu.
Veveří, původně snad pouze lovecký hrádek, se ve 13.století postupně stává správcem okolní krajiny i nově osidlovaných území vzhůru proti proudu řeky Svratky.
Ve třech desetiletích po smrti posledního z přemyslovských králů je hrad Veveří připomínám pouze jednou. 14.srpna 1308 se nově zvolený český král Jindřich Korutanský zavazuje vyplatit Fridrichovi Habsburskému 45 000 hřiven pražských jako úplatu za uznání svého nároku na vládu v Čechách a na Moravě. Do doby než toto vše Jindřich splatí,j sou Fridrichovi zastaveny mnohé královské statky na Moravě – mimo jiné i hrad Veveří s komorními lesy a příslušenst vím.
Osudy Veveří se pak na dlouho ztrácejí ve zmatených událostech sporů mezi pretendent y na přemyslovský trůn uprázdněný zavražděním Václava III. Vítězem v tomto zápase se stal Jan Lucemburský.Jeho vláda ale byla poznamenána spory se šlechtou a královou častou nepřítomností v zemi. Hrad Veveří podle všeho zůstával v těch časech ve faktickém držení moravské šlechtické representace.
Situace se zásadně změnila ve chvíli, kdy se do země s titulem markraběte moravského z Itálie vrací mladý kralevic Karel – pozdější císař Karel IV. Podle vlastního životopisu v roce 1335 „…s velkými náklady a obtížemi …“získal nový markrabě,„…opět na Moravě Lukov, Telč, Veveří, hrad Olomoucký ,Brněnský a Znojemský a přemnohé jiné zemské statky zastavené a prodané “.Veveří tak po letech opět získává vážnost zeměpanského majetku a zanedlouho je znovu základem výkonu panovnické moci nad okolním územím.
Předpokládáme,že do 60.let 14.století byli veverští kasteláni pověřeni také ochranou klášterů žďárského, rajhradského, oslavanského a tišnovského. Na hradě se v té době potkáváme i se známkami budování tzv. manského systému. Majetky ve vsích Habří, Žebětín a Lažánky, náležející k panství hradu Veveří,j sou za nej- různější služby hradu udělovány jako léno.
Období mezi lety 1349 až 1375 lze právem nazývat „zlatým věkem “hradu Veveří. Na Moravě tehdy vládne mladší bratr císaře Karla IV.,markrabě Jan Jindřich. Ten si hrad Veveří vybírá jako jednu ze svých hlavních residencí a začíná s jeho rozsáhlou přestavbou a rozšířením. Vznikají nové paláce, věže, předhradí, hradby a také kaple sv. Prokopa, pro kterou je tehdy objednán deskový obraz známý dnes jako Veverská Madona. Na jaře roku 1375 se na Veveří dokonce odehrálo důležité jednání,které mělo zajistit bezproblémový nástup Václava IV. na říšský královský trůn.
Významu hradu Veveří ve 14. století odpovídá nejen podstatné rozšíření, ale také doložené pravomoci jeho kastelánů. Už v roce 1351 je datována první písemná zmínka o soudní moci veverských purkrabí. Ti tehdy vykonávali tzv.popravu, tedy výkon soudů ve věci hrdelních zločinů, nad širokým krajem severně od Brna, přibližně v okruhu Ivančice, Žďár nad Sázavou, Vyškov a Brno.
TĚŽKÉ STOLETÍ VÁLEK
Markrabě Jan Jindřich zemřel 12.listopadu 1375. Pánem Moravy a také hradu Veveří byl hned na počátku příštího roku pot vrzen nejstarší z jeho synů Jošt. Jan Jindřich měl ale ještě další dva syny – Jana Soběslava, který se roku 1387 stal patriarchou aquilejským, a Prokopa, který stejně jako Jošt a Jan Soběslav užíval titul markrabě, ale fakticky vlastnil jen několik hradů a měst. Spor y mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem začaly nedlouho po otcově smrti a společně s narůstajícími problémy mezi českou šlechtou a králem Václavem IV. poznamenaly prakticky celých příštích třicet let moravské historie.
Ukončení válek mezi markrabaty ale nepřineslo vytoužený klid.Na obzoru se už objevovaly války doby husitské. 27.března 1421 zastavil král Zikmund Lucemburský hrad Veveří svému oblí benému hejtmanovi Petru Kutějovi, který měl za to pomáhat obraně města Brna a postihovat kacíře na celé Moravě. V následujících letech se ale sám Petr Kutěj přidal na stranu husitů, byl zajat a nedlouho nato zemřel ve vězení po nepodařeném pokusu o husitský přepad města Bratislavy.
Nemáme žádné potvrzené zprávy o tom, že by se boje husitských válek hradu Veveří, který zřejmě po celou dobu bojů zůstával vždy na straně krále – tedy katolické, dotkly přímo. Z neklidných časů první poloviny 15.století se na hradě dodnes dochovalo zesílené opevnění hradeb a bran. Můžeme tedy předpokládat, že pevný hrad v zádech Brna jistě sehrál v celém konfliktu významnou roli,¨jakou ale přesně bohužel nevíme. Ve 30.letech 15.století působí na Veveří pan Jošt Hecht z Rosic. Z titulu moravského podkomoří – tedy správce markraběcího majetku - tento pán důsledně obhajuje válkou rozchvácený veverský majetek a znovu upevňuje také manský systém. Jeho nemalé úsilí se rodině vyplatilo, Joštův syn Václav Hecht z Rosic se po otci ujímá hradu a panství Veveří už jako zástavní pán, ovšem pouze do nástupu nového krále.
Roku 1458 Jiří z Poděbrad uděluje zástavu hradu a panst ví Přemkovi knížeti Těšínskému, u kterého předpokládáme, že si Veveří vybral za svou residenci. V následujícím roce 1459 je na Veveří purkrabím Petřík z Bystřice,a je tedy zřejmé, že zástavní právo k hradu a výkon funkce veverského purkrabí jsou napříště rozděleny mezi dvě osoby.
Nová válka dorazila k Veveří na konci 60.let 15.století.Tentokrát šlo o boje v konfliktu známém jako česko – uherské války mezi králi českým Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Kor vínem. Pravděpodobně v roce 1469 se hradu Veveří zmocnily uherské oddíly. Hned následujícího roku jej ale Jiří z Poděbrad získává zpět, protože uherská posádka se jeho vojskům vzdala bez boje.
Nedlouho před květnem 1482 získává zástavní právo k hradu Veveří moravský pán Václav z Ludanic. V 80. a 90. letech 15.století si tento pán na Veveří zřizuje svou residenci a velmi energicky se pouští do snahy o uspořádání opět rozvolněných majetkových poměrů panství.
VEVEŘÍ V MAJETKU MORAVSKÉ ŠLECHTY
Na počátku 16.století hrad a panst ví Veveří postupně přecházejí do svobodného šlechtického držení. Jako prakticky všechen markraběcí majetek na Moravě i Veveří padlo za oběť královským dluhům. Rozhodujícím pro konečný přechod Veveří do soukromého šlechtického majetku byl rok 1531. Hrad a panství Veveří tehdy přešly do vlastního a dědičného majetku rodiny Ludaniců. Už po pěti letech, 23.dubna 1536, ale Jan mladší z Ludanic Veveří prodává za 7000 kop grošů moravským pánům Janovi z Pernštejna a Janovi z Lipé. Příštího roku se Jan z Pernštejna vlastnického podílu na Veveří dobrovolně vzdává.Bylo to součástí rozsáhlého plánu obou pánů; syn Jana z Lipé si měl vzít dceru Jana z Pernštejna. Složitá a bohatě dotovaná svatební smlouva se ale nakonec neuskutečnila.
Roku 1559 prodávají synové Jana z Lipé veverské panství bratrům Albrechtovi a tehdy ještě nezletilému Janu Šemberovi Černohorským z Boskovic. Ani tato rodina si ale Veveří dlouho nepodržela. V roce 1572 Albrecht prodal hrad Znatovi z Lomnice a na Říčanech a jeho manželce Magdaleně z Mírova. Pan Znata jako bezdětný uzavřel v roce 1585,dva roky před svou smrtí, dědickou smlouvu se svým vzdáleným příbuzným Tasem Mezeříčským z Lomnice a na Jemnici. Tak se tento pozdější nejvyšší sudí zemský mohl roku 1587 ujmout veverského panst ví, ovšem pouze na osm let. Když v roce 1595 zemřel, veškerý majetek po něm zdědila jeho,v té době ještě nezletilá, dcera Kateřina.Roku 1607 byla na Jaroměřicích provdána za Zikmunda z Tiefenbachu, ale již o dva roky později umírá, když nedlouho předtím svému manželu Zikmundovi prodala veškerý svůj majetek, a to za 220.000 zlatých. Na příštích šedesát let se tak veverské panství ocitlo v rukou svobodných pánů z Tiefenbachu.
BRATŘI Z TIEFENBACHU – REBEL A CÍSAŘŮV MARŠÁL
Zikmund z Tiefenbachu byl významnou osobností na dvoře Rudolfa II. Máme zprávy o tom, že několikrát půjčil císaři nemalé finanční částky. Jeho druhou ženou se stala dcera Karla staršího ze Žerotína, Bohunka. Zikmund patřil k těm Moravanům, kteří se v roce 1619 přidali k povstání protestantských stavů a byl dokonce zvolen jedním ze zemských defensorů. Po bit vě na Bílé hoře byl pak odsouzen ke ztrátě hrdla i statků.Na přímluvu svého tchána,Karla staršího ze Žerotína,dostal ale milost.Takové štěstí ovšem nepotkalo jeho bratra Fridricha, který byl za účast v rebelii 27.května 1621 popraven na náměstí města Insbrucku.
Propletené osudy rodin v habsburském soustátí oné doby dobře podtrhuje fakt, že třetí z bratrů Rudolf zůstal, ač v té době ještě vírou protestant, během konfliktu na straně císaře, a v bit vě na Bílé hoře se dokonce na straně císařských velmi vyznamenal. Po porážce povstání Zigmund na Moravě zůstal a okolo roku 1627 přestoupil na katolickou víru. Umřel bezdětný roku 1637. Hrad a panství Veveří tak přešly do majetku nejmladšího z bratrů Tiefenbachů Rudolfa. Ten byl v té době již na vrcholu své kariéry – rytíř zlatého rouna, císařský tajný rada a komorník, polní maršálek, nejvyšší polní zbrojmistr a majitel pěšího pluku, ještě dlouho po jeho smrti zvaném tiefenbašský. Umřel také bezdětný v roce 1653. Jeho rozsáhlý majetek přešel na děti, které měla jeho žena z prvního manželst ví a jejich potomky.
DĚDICKÉ PERIPETIE
V roce 1687 bylo veverské panst ví nevlastní dcerou Rudolfa z Tieffenbachu,paní Marií Terezou Maximiliánou,rozenou z Althanu, prohlášeno za tzv.fideikomis – tedy majetek,kter ý neměl být při dědictví rozdělen a dědit se směl pouze v rámci rodiny. Veverská paní vzápětí ustanovila také složitou dědickou posloupnost. Její majetek měli dědit synové z druhého manželství – Leopold Rombald a Karel Kristián hrabata Collalto, a pouze v případě, že by oba zemřeli bez dědiců, měla přijít řada na její syny z prvního manželství hrabata ze Sinzendorfu.
Po matčině smrti roku 1689 se tak fideikomisu ujal v té době pouze patnáctiletý Leopold Rombald. Otcem nového veverského pána byl v té době nejvyšší komorník zemský František Antonín hrabě Collalto. Moravské sídlo rodiny bylo na zámku v Brtnici, vlastnila i palác v Brně, Veveří bylo ale přesto příležitostně využíváno především pro pořádání honosných společenských banketů.Collaltovská kapitola v historii hradu a panství Veveří ale skončila náhle a tragicky na jaře 1707. Leopold Rombald byl tehdy ve Vídni svým nevlastním bratrem generálem Janem Augustinem Jáchymem hrabětem ze Sinzendorfu vyprovokován k souboji a vážně zraněn. 12. března toho roku svým zraněním podlehl. Jeho mladší bratr Karel Kristián zemřel v Paříži už roku 1698, a tak přišel ke slovu dvacet let starý dědický řád.
Veverští Collaltové zemřeli bez potomků a panství padlo na hrabata ze Sinzendorfu. Dědicem se ale nestal generál Jan Augustin Jáchym, který Leopolda Rombalda smrtelně zranil, ale jeho nejstarší bratr Jan Václav Weikart hrabě ze Sinzendorfu. Nezbývá nám dnes než spekulovat, jaké byly opravdové důvody vídeňského souboje,šlo o věc cti,uraženou ješitnost, anebo jen o chladný kalkul,kter ý měl rodině Sinzendorfů získat výnosný fideikomis v hodnotě 440.000 zl?
VEVEŘÍ V 18.„SINZENDORFSKÉM “ STOLETÍ
Panství rodiny Sinzendorfů je nejdelší souvislou soukromou držbou hradu a panst ví Veveří v historii a není tedy divu, že za 95 let dokázali Sinzendorfové podobu hradu výrazně pozměnit. Veveří se po několika desítkách let opět stává sídlem svého pána a máme tu zprávy také o poměrně rozsáhlém úřednickém dvoře. Starobylé hradní paláce jsou přestavěny a upraveny v téměř „zámeckém “stylu.
Z této podoby hradu se dodnes dochovaly zbytky freskové výzdoby v prvním a druhém patře Paláce s břitovou věží. Je opravena a později i k veřejnému užívání otevřena hradní kaple kdysi sv.Prokopa, nyní už pod zasvěcením sv. Václava. Vrchnost se snaží zlepšovat výnosnost panství – byla zdokonalena správa, rozšířeny hamry a ovčíny, postavena prachárna (výrobna černého střelného prachu), zachovaly se také přísné předpisy k ochraně panských lesů.
Načas byl hospodářský vývoj panst ví přerušen vpádem pruského vojska do země v roce 1742. Do Veverské Bítýšky byla tehdy zavlečena nákaza cholery, na kterou zemřelo několik desítek lidí. Panství bylo popleněno, a vyloupen byl také v té době už prakticky nechráněný hrad. Pruští vojáci tu po svém hospodařili několik dní a v hradním vězení dokonce drželi probošta tišnovského kláštera Rutta, který jim odmítal zaplatit požadované kontribuce. Od druhé poloviny 18.století se Sinzendorfové stávají majiteli dalších panství v Čechách, na Moravě a především v Dolních Rakousích. Významný majetek rodinu povyšoval i společensky. Roku 1803 císař František II. povýšil Prospera Sinzendorfa mezi říšská knížata.
Na přelomu 18.a 19.století se Veveří na několik let stává centrem romantického bádání. Způsobil to známý „veverský rukopis “z roku 1739. Prosper II. Sinzendorf zřejmě uvěřil legendám o pokladu dvanácti stříbrných soch apoštolů na hradě Veveří, a dal dokonce prokopat část hradního areálu, aby přišel celému tajemství na kloub. Možná i neúspěch v tomto dobrodružství vedl hraběte Sinzendorfa k úmyslu veverské panst ví prodat.
Poté, co si u císaře vymohl právo převést fideikomisní statek na peněžní hotovost,prodal Prosper Sinzendorf roku 1802 hrad a panství Veveří Vilémovi baronu Mundy. Sinzendorfské století na Veveří se tak uzavřelo.
19.STOLETÍ – PRINCOVÉ, KNÍŽATA A PARVENUS
Nový majitel veversko –ř íčanského panství, Vilém baron Mundy, byl příkladem tzv. nové šlechty nastupujícího 19. století. Neurozený soukenický učeň, který do Brna přišel jako mladík z Porýní, zbohatl svým podnikáním natolik, že jeho postava vešla i do dobových rčení a lidových vyprávění. Vydělané prostředky Vilém Mundy investoval do nákupu nemovitostí. V roce 1799 za téměř 280 tisíc zlatých koupil panství zrušeného tišnovského kláštera, v roce 1802 za více než 20 tisíc statek Hvozdec a nakonec panství Veveří i s domem v Brně v ceně 440 tisíc zlatých.
Také v případě Viléma Mundy šlo vzrůstající bohatst ví ruku v ruce se společenskou prestiží,významný brněnský průmyslník byl povýšen do šlechtického stavu jako baron a v květnu 1805 umírá v Brně již s titulem svobodný pán. Otcovských panst ví se ujal syn Jan Vilém Mundy,který se na Veveří usadil a založil zde rodinu, na hradě se narodili oba jeho synové. Panství bylo dokonce rozšířeno o několik vsí a dále se slibně rozvíjelo, na konci 20.let 19. století ale Jan Vilém Mundy přistupuje na výhodnou nabídku a své veverské panst ví prodává.
Novým majitelem,který se na hrad Veveří nastěhoval už 6. února 1830, byl syn v roce 1809 sesazeného švédského krále Gustava IV. Adolfa, Gustav. Tento princ, který přišel o své království, od roku 1829 užíval titul princ z Vasy. Na hradě Veveří si se svou paní, princeznou Luisou Bádenskou, zřídili velmi honosný dvůr. Roku 1833 se jim tu narodila dcera Karolína, pozdější královna Sasská. Narodil se tu, ale také brzy zemřel, i syn, který byl pak několik let společně se svým dědečkem, sesazeným švédským králem pohřben v kostele Nanebevzetí Panny Marie na západním předhradí.
Vše nasvědčovalo tomu, že z veverského panst ví se princ Vasa pokouší vytvořit opravdu důstojnou residenci člena královské rodiny. Manželst ví královského páru na Veveří se ale po několika letech rozpadlo a hrad a panství byly roku 1844 opět prodány.
Kupcem byl ve své době velmi známý podnikatel Jiří Šimon Sina, který za panství veversko-říčanské zaplatil 710 tisíc zlat ých a 100 dukátů klíčného. Veverský hrad a panství se tak staly součástí úctyhodného majetku, který již Jiří Šimon svým obratným finančním podnikáním nashromáždil. Dědictví, které bylo po jeho smrti v roce 1856 rozděleno mezi příbuzné, bylo oceněno na více než 60 milionů zlatých.
Panství Veveří baron Sina odkázal své vnučce Heleně, později provdané za Řehoře knížete Ypsilanti, řeckého velvyslance ve Vídni. Helena po dosažení dospělosti spojila v jedno panství dědictví po dědečkovi – Veveří – a dědictví po otci – Rosice. Byla také iniciátorkou zřejmě posledních rozsáhlejších stavebních úprav hradu a jeho nejbližšího okolí – dodnes jsou z nich zachovány skleníky pod jižní hradní branou.
Ekonomické potíže ale Helenu Ypsilanti donutily roku 1881 veverský majetek za 912 tisíc zlatých prodat.
Kupcem byl Mořic svobodný pán Hirsch-Gereuth, uznávaná veličina ve světě velkých finančních obchodů. Za nového majitele byla racionalizována správa rozsáhlého velkostatku, na hrad zaveden nový vodovod a telefon, ale bohužel i stržena klenba středověké kaple svatého Prokopa a kaple sama přeměněna na kanceláře a pokladnu. Po předčasné smrti jediného syna a dědice panst ví Luciena v roce 1887 už pak baron Hirch-Gereuth na další osud svého veverského panství téměř resignoval, zemřel v Paříži roku 1896. Na tři roky se tak majitelkou panst ví stala jeho vdova Klára, která ovšem veverské panst ví zanedlouho odkázala svému synovci baronu Mořici Arnoldovi Deforest – Bischofsheimovi, který také po její smrti v roce 1899 Veveří zdědil.
Baron,od roku 1905 užívající jméno De Forest, spravoval své panství z Londýna a na Moravu zajížděl jen výjimečně. V prvním desetiletí 20.století měl to potěšení uvítat zde celkem třikrát svého osobního přítele, tehdy ještě „pouze “britského ministra obchodu, Winstona Churchila, který dokonce na Veveří společně se svou paní Clementine strávil část svatební cesty po Evropě.
Zvláštního správce na veverský velkostatek dosadil baron De Forest teprve po skončení první světové války. Správy hradu a panst ví Veveří se tehdy ujal britský plukovník Rugby. Stalo se tak pravděpodobně v souvislosti s první československou pozemkovou reformou, podle které měla být naprostá většina výměry veversko-rosicko-říčanského velkostatku zestátněna.
Baron Arnold De Forest s pozemkovou reformou nesouhlasil a téměř po šest let vedl s Československou republikou o majetek, který považoval za nezcizitelně svůj, vleklý spor. Ten skončil až roku 1925,kdy baron De Forest, poslední soukromý majitel Veveří,souhlasil s odstupným a hrad i panství Veveří přešly do majetku státu.
V MAJETKU STÁTU
12. července 1925 byl vyhláškou ministerst va zemědělství zřízen v Rosicích velkostatek Státního pozemkového úřadu, který převzal do své správy zestátněnou půdu veverského panství i hrad samotný.
Z panství, jehož výměra lesů a orné půdy byla 12 690 hektarů, jich pozemková reforma zestátnila téměř 11 tisíc. Správa státních lesů a statků, tedy zbytkového velkostatku, zůstala v Rosicích až do roku 1948 a její další osudy se již hradu samotného v podstatě netýkaly.
Hrad Veveří sám se už od počátku státní správy postupně stával oblí beným výletním místem Brňanů i lidí ze širokého okolí. Přispěla tomu ostatně i návštěva presidenta republiky T.G.Masaryka v červnu roku 1928. Z plánů na využití hradu Veveří jako presidentské residence na Moravě sice sešlo, ale přesto se postavení hradu Veveří, jakožto jedné z nejnavštěvovanějších památek v regionu, nadále upevňovalo. Slibně se rozvíjející turistický ruch ale přetrhla II.světová válka.
Hrad byl konfiskován pro potřeby německé branné moci a obsazen ženijní jednotkou Wehrmachtu, bylo tu zřízeno rehabilitační středisko pro zraněné, sídlila zde laboratoř Akademie SS a okolo hradu vznikly rozsáhlé výcvikové prostor y pro parašutisty. Pobyt nacistických jednotek na Veveří je dodnes zdrojem mnohých legend, báchorek a „záhad “o nejrůznějších zbraních a dokumentech zanechaných tu prý ustupujícími vojáky. Po fyzické stránce přežil hradní areál válečná léta celkem dobře,opravdová poškození hradu přinesl až samý konec války a boje spojené s osvobozováním města Brna. Byly tehdy poškozeny střechy, fasády i kostelík Nanebevzetí Panny Marie na Předhradí. Průchod armád vedl také ke zničení či ztrátě značné části hradního mobiliáře. Již v roce 1947 a 1948 byly alespoň střechy paláců znovu opraveny a ztracený mobiliář doplněn z fondů SH Konopiště. Jakoby nic nebránilo tomu, aby mohl hrad Veveří navázat na předválečnou úspěšnou tradici významného turistického cíle pro celé široké okolí. Bohužel tato iluze netrvala dlouho.
OSTUDNÁ DRUHÁ POLOVINA 20.STOLETÍ
Na počátku 50.let 20.století byl Státní hrad Veveří naprosto bez úcty a pokory před sedmi st y padesáti let y jeho historie rozhodnutím příslušných zodpovědných orgánů přeměněn na lesnické učiliště, internát a závodní školu práce. Representační sály předělené příčkami z novodobých dutých cihel, rokokové fresky přetažené novou vrstvou omítek nemyslitelnou bez tehdy tak moderních „válečků “, velkokapacitní WC a umývárny, jejichž dlažba byla položena do betonu přímo vylitého na dřevěné podlahy, vedení vody a kanalizace v kovových trubkách přitisknut ých na stropní trámy bez jakékoli izolace tak, že bylo pouze otázkou času, kdy se projeví všechny dřevokazné elementy. To jsou jen ty nejmarkantnější příklady důsledků „moderního “ využití středověkého hradu..
Lesnické učiliště hospodařilo na hradě do počátku 70.let 20.století. Poté, co se celé zařízení odstěhovalo, byl hradní areál na několik let opuštěn a bez využití. Zdálo by se,že to nejhorší už má hrad za sebou. Bohužel to nebyla pravda. Od konce 70.let 20.století byl pod patronací Vysokého učení technického v Brně rozpracován další projekt, který měl Veveří proměnit tentokrát ve studentské a kongresové centrum pro potřeby brněnských vysokých škol. Z celé bohatě vyprojektované akce byly, z dnešního hlediska naštěstí, částečně realizovány pouze první dvě etapy – položení nové kanalizace a vodovodu a tzv. statické zajištění celého areálu. Provedení obou opět dokumentuje naprost ý nedostatek pokory, a v některých případech snad i prostého citu, u tehdejších realizátorů. Výkopy kanalizace a vodovodu, které nakonec nebyly ani uvedeny do provozu, vedly od západních branných věží celým areálem až pod hranolovou věž na východním nádvoří. V místech, kde je předpokládáno osídlení minimálně od počátku 13. století a kde dodnes nevíme nic přesnějšího o původní podobě hradních budov, bylo kopáno do hloubky dvou metrů. Z celé akce přitom není dochována žádná archeologická zpráva, a dokonce ani jedna oficiální fotografie. Snad ani nepřekvapí provedení druhé etapy prací, tedy statického zajištění. Byla tu zvolena z dnešního pohledu zcela nevyhovující technologie tzv. torkreto- vých nástřiků. Řídká betonová směs byla pod tlakem vpumpována nejen do skalního podloží hradu, ale také plošně nastříkána na téměř všechny vnější zdi, a dokonce i na některé klenby a nosné zdi v interiérech hradních budov. Nejen že takto byly nenávratně zničeny rozsáhlé plochy historických omítek, ba dokonce i zbytky renesančních sgrafit. Navíc se důsledky takového postupu ukázaly jako zcela protichůdné zamýšleným cílům. Statika budov a hradeb nebyla posílena, ale naopak ohrožena mnohatunovou zátěží betonu. V některých částech hlavního hradního paláce tato úprava již dnes protěžuje stropy a způsobuje rozvolňování kleneb. Betonová krusta na zdech znemožnila přirozené odvětrávání zdí a vlhkost zadržovaná ve zdivu ohrožuje fresky ze druhé poloviny 18.století. Poučným detailem ze stavební praxe 80. let 20. století je fakt, že jediná stavba v hradním areálu, která statické zajištění opravdu potřebovala, tedy Prachová věž, zůstala tehdejšími stavebníky nedotčena. Její zajištění proběhlo teprve v létě 2004. Konec 80.let 20. století tak zastihl hrad Veveří v naprosto zuboženém stavu – obetonované zdi, hradby, sklepy i části representačních interiérů, poničené podlahy, fresky překryté omítkami z 50. let 20. století nebo pokropené cákanci betonové směsi, většina původních oken vyměněna za universální prefabrikáty,mobiliář dílem ztracen, dílem rozvezen po okolních hradech, zámcích a galeriích. Nekontrolovaný pohyb osob v areálu vedl nejen ke ztrátě všech dveřních kování a zámků, ale dokonce i vypínačů a elektrických zásuvek. S koncem „budování rozvinutého socialismu “byl skomírající projekt rekonstrukce hradu Veveří zastaven. Po dalších několika letech bezvládí přichází nový projekt využití. Opět zcela poplatný době svého vzniku. Hrad Veveří se měl, jako tolik ostatních hradů a zámků v této zemi, v polovině 90.let 20 století stát luxusním rekreačním a kongresovým centrem především pro zahraniční klientelu. Halasně proklamovaný cíl byl ale naštěstí pro navrhovatele snad opravdu příliš velkým soustem. Masivní stavební zásahy, které by si přestavba na moderní ubytování v historickém areálu vyžádala, by zničily a setřely i ty poslední historické a autentické prvky, které se doposud na hradě Veveří dochovaly. Celý projekt ovšem zanedlouho sešel na nedostatek financí a hradní areál opět spadl do klína nově se strukturujícímu Vysokému učení technickému v Brně. Tato instituce se při pořádání svého majetku hradu Veveří zřekla a zanedbaný areál přešel přímo do správy Minis- terst va školství ČR. Na vládní úrovni pak v roce 1999 konečně došlo k zásadnímu obratu v osudu veverského hradu. Ministerstvo školství předalo Státní hrad Veveří do správy Ministerstva kultury a to jej pak zařadilo mezi ostatní státní hrady a zámky na jižní Moravě spravované Státním památkovým ústavem v Brně. POKUSY O PROBUZENÍ První snahou nového správce bylo zastavit alespoň ty nejpokročilejší havárie. Státní hrad Veveří byl zařazen do tzv. Programu záchrany architektonického dědictví zřizovaného Ministerstvem kultury ČR a díky dotacím ve výši cca 2,5 milionu Kč ročně byly v letech 2000 a 2001 opraveny zřícené klenby západní branné věže, nově vyzvednuta propadlá střecha Jižní brány a přezděny komíny na hlavním paláci. Pro potřeby správy hradu byla alespoň částečně opravena budova tzv. Purkrabst ví na Středním hradě a po vyklizení přízemí a prvního patra tzv. Paláce s břitovou věží mohl být areál hradu Veveří v roce 2001 po letech opět, byť jen provisorně, otevřen návštěvníkům. Zásadní otázkou ovšem zůstávalo ono nerudovské – „Co s ním “. 20.století přineslo několik návrhů, jak veverský hradní areál využít. Některé byly realizovány, jiné zůstaly pouze na papíře. Vojenské výcvikové a rehabilitační středisko, učiliště s internátem, etnografická expozice, kongresové centrum, luxusní hotelový komplex a mnohé další. Všechny tyto návrhy se vyznačovaly vysokými náklady a zároveň i tím, že jejich (případná) realizace vážně ohrozí to cenné, co z hradu Veveří po všech peripetiích ještě zbylo. Po dosavadních zkušenostech, s podporou Investičního záměru vypracovaného renomovaným architektonickým atelierem Girsa AT Praha, kterou financoval Magistrát Města Brna, a také u vědomí současného dlouhodobého trendu rozvoje cestovního ruchu,byla jako nejpřirozenější, obecně nejpřijatelnější a pohříchu také nejlevnější možnost dalšího využití historického areálu hradu Veveří vybrána varianta jeho co možná nejbližší rekonstrukce do takového stavu, v jakém jej stát před téměř osmdesáti lety přebíral, a jeho následná prezentace co nejširšímu okruhu návštěvníků. Jistě, ani tato varianta nebude levná. Oprava hradních budov, restaurování dochované výzdoby a téměř 1 600 kusů opět nalezeného mobiliáře, obnova zahrad a anglického parku,které kdysi pokrývaly hradní stráně, a další nutné práce byly spočítány na více než tři čtvrtě miliardy korun. Ostatní doposud navrhované možnosti využití – hotel,rekreační středisko,soukromá residence – jsou ale o mnoho nákladnější a navíc neproveditelné bez závažného porušení památkové a historické podstaty objektu. Musíme navíc počítat s tím, že celková rekonstrukce hradu Veveří bude trvat dlouhá léta, ne-li desetiletí. Značnou část nákladů, můžeme-li to tak říci, ponese tedy i příští generace. V nejbližší době několika let je našim úkolem především zajistit opravu a rekonstrukci těch nejvíce poškozených částí veverského areálu tam, kde hrozí bezprostřední nebezpečí z prodlení, upravit část hradních paláců na stálou i sezónní expozici a zajistit základní zázemí pro návštěvníky. Rozpočet pro takový „havarijní “plán, který, jak doufáme,na jedné straně zastaví neúprosné hlodání času, ale také umožní hradu Veveří presentovat většinu své dochované krásy, je spočítán na cca 170 milionů korun. Prvních 27 milionů získal hrad v roce 2004, téměř 8 dalších milionů pak dostalo Veveří na rok 2005. Jak se bude rekonstrukce hradu Veveří vyvíjet dále, to je otázka,na kterou prozatím neumíme odpovědět.

V úvodu jsme napsali, že netušíme, kde přesně příběh hradu Veveří začíná, nyní na závěr je třeba říci, že stejně tak nevíme, kde a jak jednou skončí. Za osm století, po která už Veveří chrání okolní krajinu, se na ní vystřídalo možná na třicet lidských generací. Nechybělo mnoho a právě ta naše, či některá z nejbližších příštích, mohla být tím posledním lidským pokolením, které by hrad Veveří vidělo a pamatovalo na vlastní oči jinak než jako opuštěnou zříceninu.
První roky 21.století ale snad už toto nebezpečí nadobro odvrátily. Cesta k opravenému, plně zpřístupněnému a důstojně a účelně prezentovanému hradu, kterou Veveří před nedávnem nastoupilo, potrvá ovšem ještě mnoho let. Pevně však doufáme, že je správná.
Středověký hrad nad brněnskou přehradou už jistě nikdy nebude vojenskou pevností, ani správním střediskem okolního kraje, nebude už sloužit jako centrum velkostatku, ani jako representativní sídlo svého majitele.Tento nesporný fakt nás ale neopravňuje k tomu, abychom jej dnes obětovali některému z krátkodobých, a tak často i krátkodechých, moderních využití. Stáří hradu i bohatství historie s ním spojené předurčují Veveří k tomu, aby se stalo zkamenělou vzpomínkou na jeho bývalou slávu, na doby, kdy bylo nejen divákem, ale často i důležitým hráčem na poli dějin, ze kterého vyrůstá naše současnost. Právě díky takovým památkám jako je Státní hrad Veveří si můžeme alespoň zčásti odpovědět na to, kdo jsme a odkud jsme přišli. Podaří-li se nám jej navíc jednou opravit, možná se budeme také o trochu méně bát toho, kam směřujeme.
Na Veveří 14.3.2005 Petr Fedor